V zemi Etrusků - Tusců - v Toscaně...

Nevím, jaké vzpomínky nám z letošní cesty na jih zůstanou. Jak budeme zpětně na náš první společný pobyt u moře hledět. Když si člověk něco naplánuje a vymaluje těmi nejkrásnějšími barvami a ono se mu to pak splní, zůstane mu možná nakonec jen harmonický dojem, že všechno bylo / je, jak býti má.

Aspoň já to tak cítím.

Pamatuju si dobře vlastní zážitky ze Santovky, když mi byly čtyři roky (prababičko, dodnes jsem nenašla odvahu znovu ty Karafiátovy Broučky přečíst :-), na cestu do DDR (jak jsem se zoufale snažila vyčistit ten kočičinec z kalhot). "Poprvé u moře", u Baltu (nepočítaje v to dovolenou s prarodiči) jsem byla v osmi letech, v létě roku 1989. Jsem na tom v tomto ohledu líp než můj muž, ten moře spatřil poprvé až ve svých 35 letech. (Libuška: "To jste byli chudáci, že jste jako děti nemohli k moři. Aspoň že jste se mohli koupat v bazénu v Křinicích.")

Svůj první kontakt s mořem si pamatuju úplně přesně: ledová voda, kamenitá nudapláž, všude jen ošklivé černé slávky a nahatí naturisti. Nutno dodat, že rodiče nás už nikdy na sever netáhli a o pár let později zavedli dobrou praxi, trávit v Emilii Romagne celý červenec, pročež moje traumata z dětství ohledně moře, slaného vzduchu, racků a tak dál vcelku neutralizovali.

(Ale nikdy, nikdy nezapomenu na větu: "Ty sice do Jugoslávie nejedeš, ale zato máš sestřičku!" Ó jak je čtyřletý člověk lehce zranitelný. Ačkoli ze zpětného pohledu byla ta cesta k moři versus sourozenec zcela jistě výhra.)

Takže doufám, že svým dětem, hlavně pětileté Libušce, jsme přichystali zážitek, který jim - v dobrém - také zůstane v myslích až do dospělosti.

Celý náš pobyt u moře byl ovlivněn četbou Čapka - zejména jeho Italských listů - a je obdivuhodné, jak výstižné, vtipné a dodnes aktuální jsou jeho postřehy o Itálii a Italech.

Nebudu se proto příliš rozepisovat. Kdo chce o Itálii vědět víc, nechť si výše uvedený spisek přečte a raději tam rovnou jede. Zaznamenávám pouze střípky týkající se nás samotných, nežli Toskánska, kde jsme strávili překrásných sedm dní.


5.9.2011 ve 13.00 přejíždíme hranici mezi Rakouskem a Itálií. Přesně ve 13.47, po několika zvoláních, že ty hory jsou jako obraz, praví Libuška: "Z této země se mi bude těžko odjíždět." Opakovaně řešíme otázku, proč všichni lidé nemohou žít v Itálii. Ke konci pobytu je nahlas vyslovena myšlenka, zda by nebylo možné v kempu zůstat napořád a do Rupíku jen dojíždět. "Ty bys opravdu byla schopna opustit náš domeček?" - hrozně upřímné "........"Nee" Zato Anna ke konci pobytu, navečer, unavená, zakuňká: "já ci do Rupíku".

Moře pod San Vincenzem disponuje dlouhými, čistými, písčitými plážemi. Místy jsou při pobřeží bloky pískovce, porostlé řasami, které způsobují, že v moři chodíte jak po koberci, v kamenných blocích jsou louže - oka, zanesená kameny a mušlemi. Pro pětiletou lovkyni perel ráj na zemi.

Piombino je přístavní město, ze kterého vyjíždějí lodě k přilehlým ostrovům. Je starobylé, jako přístav i smrdí. Navečer se tu procházejí zločinně vyhlížející lidé, v civilním životě asi piráti.

Massa Marittima, San Gimignano, a Volterra jsou původem etruská, posléze významná toskánská románsko - gotická centra. V mnohém se podobají ostatním městům střední Itálie - leží na kopci, postavená celá ze světlého kamene, disponují piazzou, palácem a dómem přímo v centru (jak nudné!) v něčem se však od ostatních přece jen odlišují:

Massa je komorní městečko, plné spletitých uliček. V jedné z nich se nalézá Cantina Morris, v níž lze ochutnat místní víno a spatřit vycpaného dikobraza. Doporučuji!

Do San Gimignana přišel v roce 1348 mor a město od té doby zaostává. Ve srovnání s většinou našich měst, která přibližně v tom roce zažila rozkvět, který až dodnes přetrvává, je na tom San Gimignano i po těch staletích stále o trošku lépe. Kde se stala chyba? (Avšak ty davy turistů - napište o nějaké díře do Baedekru, a uvidíte ten rachot...)

Volterra z toho vyšla docela nejlíp. A ne kvůli alabastru. Ale jak už to tak bývá, díky pěknému společnému zážitku. Při příjezdu totiž Volterra v dálce na kopci působí jako zjevení. A navíc v paláci - na radnici zrovna probíhala svatba a pak jsme si dali vynikající pizzu...

Italky a Italové milují a obdivují naše děti. Každý se na ty blondýnečky usměje, chce je pohladit po vláskách, nebo aspoň prohodí "amore". Pokladní v Penny Marketu zastaví provoz, švitoří cosi po italsku, hledá cukrlátka a chce, aby jí Anička poslala vzduchem "baccino". Za námi fronta patnácti lidí a všichni se usmívají.

Což o to, já to shledávám naprosto v pořádku. Vlastně nechápu, proč se i v Čechách a v Broumově zvlášť nechovají všichni k našim úžasným dětem také tak. Asi je to tou středoevropskou zdrženlivostí nebo co...

Zlaté Rakousko - Uhersko! My se koupeme v liduprázdných bazénech, když všichni dospávají. Obědváme a vůbec se netváříme pohoršeně, když si všichni mažou ke snídani nutellu na bagetu. Tu nejhezčí část zářijového dne strávíme u moře a po odpolední svačince jsme všichni naladěni na výlet do pozoruhodné krajiny.

Libuška si krátí čas v autě četbou. Přečetla "celé" Čapkovy Apokryfy. Četla názvy kapitol, kupodivu dost přesně (I věta "Co je to pseoudolot" byla k mému překvapení smysluplná). Četla útržky vět a následně příběh dovyprávěla dle vlastní fantazie "Marta a Marie byly sestry. Lazare nazdar!" Vyptávala se. Vysvětlit, co je to Pseudo - Lot, nám zabralo cestu z Volterry do San Gimignana (moře serpentin). A když jsme to o té Sodomě, Gomoře, Lotovi a solném sloupu převyprávěli, ozvalo se: "Co je to Pseudo - Lot?!" - "Tys to nepochopila?" - "Pochopila, ale vy jste to tak pěkně vyprávěli, já to chci slyšet ještě jednou."

A opět piombinský Penny Market: Oni tam mají ty stejný D.O.C.G italský vína jako náš broumovský Penny! A vynikající olivy, při bližším ohledání doma původem ze Španěl! A úplně stejný salát z mořských příšer (akorát dvojnásobně drahý) (!!)

No a závěrem - ti Tusci - Etruskové věděli, kde se usadit. Mám na půdě knížku, která se zove "O Slovanech trochu jinak" a má asi 300 stran. Ta kniha předkládá jeden důkaz za druhým, že Etruskové nebyli asimilováni Římany, alébrž odešli na sever a stali se "Slovany", předchůdci lidí, žijících přímo na našem území. Je to půvabné dílko, pokud nemáte co na práci, přečtěte si jej. I když jsem tuto teorii doposud považovala za docela dobrý šprým, v obřím campu poblíž Populonie, (pod vlivem chianti), jsem cítila, že něco, NĚCO, na ní přece jen je.