Balet bude!

Dnes byl v základní umělecké škole zápis do předmětů na příští rok. Tož sbalila jsem budoucí nadějnou tanečnici a její mladší sestru a šlo se.

Chci podotknout, že mi nesedí současný trend, dávat děti do sportovních kroužků sotva udělají první krok a začít s výukou angličtiny hned po jejich narození. Když o tom tak přemýšlím, jsem asi jediná máma v okolí, která s miminem nejezdila na plavání.

Na začátku tohoto školního roku mě známí bombardovali otázkami, zda Libuška taky bude chodit na balet. Chodí tam Karlička, Baruška, Viktorka a tak dál. A že proč ne, vždyť je to hezké, holky jsou šikovné... Představa, jak vodím dítě v jeho třech a půl letech dvakrát týdně do kroužku pro mě byla nepřijatelná. Jsem divná? Myslela jsem přitom na známé, kteří nám v době, kdy jejich dcera nastupovala do první třídy, líčili, jaká je to škoda: "od tří let dělala balet, chodila do mažoretek, tak jí to šlo, a teď už nikam chodit nechce, jen na fotbal!"

Tak tedy, zpátky k tématu, holčička vyrostla, všechny kámošky chodí na balet, už i malá Kája tam chodí, dítě se těší, rádo si tancuje v šatičkách, je to prostě holčička, inu, proč ne. Vždyť jí nakonec v příštím školním roce bude pět.

Zašly jsme za paní učitelkou Ogriščenkovou, která se starostčiny nejstarší vnučky v minulosti již nejméně dvakrát ptala, zda a kdy bude do tanečků chodit a že se na ni těší.

"Je moc malá. Tak malé děti neberu," pravila roztomilou češtinou.

"Všechny její spolužačky chodí," opáčila jsem.

"Které spolužačky?"

"Karlička, Baruška, Viktorka, Kája."

"To je pravda. Ty jsem vzala. A bylo to psychologicky velmi náročné," pravila paní učitelka. "Pro takhle malé děti je soustavné vzdělávání nevhodné. Lítaly mi tady, zlobily, když na ně zvýším hlas tak se rozbrečej, když se rozbrečí jedna, hned začnou brečet další..."

"Ona je vycepovaná," nedala jsem se rozhodit.

Paní učitelka věnovala dceři první pohled a pokračovala: "A ty matky. Nevím, co jste předtím dělala, ale určitě to znáte, že to nejde pracovat, když vám někdo pořád stojí za zadkem. Ony sedí v šatně celou hodinu a děti za nimi odbíhají a brečí, pak tu jsou přehnaně ambiciózní matky, kterým vadí, že si jenom tak hrajeme..."

"Já tady sedět v žádném případě nebudu," vršila jsem argumenty.

"Ty malé děti na to prostě nemaj, brečej, nesoustředěj se..."

"Když to nepůjde, tak holt přestane chodit," skočila jsem jí do řeči a uzavřela debatu.

Pak se paní učitelka věnovala Libušce, ta jí na otázku krátce, asi dvaceti větami, odpověděla. Ukázala, jaké má nožičky, jak umí propnout špičky, jak umí narovnat záda, zopakovala vytleskaný rytmus. Paní učitelce se moc líbilo její jméno. Žádnou Libušku ještě neučila.

Potom, již smířená, začala vyplňovat přihlášku. "Libuška. Jak se jmenuje dál? - To je zajímavé jméno, vy asi nejste odsud?"

No a potom jen zalapala po dechu a vyšla s Libuškou ven, že se jdou dívat na vystoupení - asi potřebovala na vzduch.

Já jsem spokojeně vyplnila přihlášku, protlačila jsem dceru do "elitního" kroužku bez protekce. A navíc se mi už dlouho nestalo, že by mě někdo v Broumově nepoznal :-P

A ještě douška. Děti měly před školou vystoupení, hudební, taneční, pěvecké. Zkejsly jsme tam hodinu, neboť oplégr hačal hezky veprostřed, spokojeně komentoval jednotlivá vystoupení a začal navazovat vztahy s budoucími (patnáctiletými) spolustudentkami ("Ahoj, já sem budu taky po prázdninách chodit!") Andulka se v rytmu vlnila a během písní výskala. Když se na nás přišla podívat paní učitelka Dvořáková, řekla jsem jí, že jsem chtěla Aničku zapsat na violoncello a oni mi ji nevzali. Ona na to, že holky musí být jedině klavíristky!

No jsem zvědavá. Paní učitelka Ogriščenková je jemná a děsně milá, ale věřím, že dovede pustit hrůzu. V pěti bych se jí teda bála. Asi i v deseti. Nejspíš i v patnácti. Ještě že už to mám za sebou :-)